Přidávám do sbírky další dva příběhy pro děti. Jsou ke stažení také na mém webu lori-ceskova.cz

 

Barbora a radost navzdory temnotě 

Ten den krásně svítilo sluníčko a maminka s Anežkou a se Šimonem se vydali na procházku do lesa. Kráčeli po blátivé cestě, z úst se jim kouřilo, ale tváře vystavovali teplým slunečním paprskům. Pak se maminka u jednoho stromu zastavila.

„Podívejte, třešeň,“ pohladila strom po kůře a pak si z něj utrhla jednu větvičku. „Když jsem byla malá holka,“ vzpomínala maminka, „chodívaly jsme s mojí maminkou čtvrtého prosince trhat barborky.“

„Barborky?“ nechápal Šimon.

„Tak se říká třešňovým větvičkám, které se trhají na svátek svaté Barbory. A ten je zrovna dneska.“

„A proč se trhají?“

Maminka se usmála a začala vyprávět: „Svatá Barbora žila hodně dávno, kolem roku 300, v Turecku. Měla ráda Boha a chtěla se stát křesťankou. V době, kdy žila, však lidé neměli křesťany rádi. Barbořin otec ji zavřel doma, aby jí v jejím úmyslu stát se křesťankou zabránil.“

„Zavřel ji doma jen proto, že chtěla věřit v Boha?“ nechápal Šimon.

„Ano. Tehdy bylo křesťanů ještě málo a mnoho lidí se jich bálo nebo je nechápalo. Některé národy ještě uctívaly své vlastní bohy a nelíbilo se jim, že křesťané věří v jiného Boha než oni. V některých zemích křesťany dokonce pronásledovali a zavírali do vězení nebo zabíjeli. Proto Barbořin otec nechtěl, aby se stala křesťankou.“

„A jak to s ní dopadlo?“

„No, Barboře se podařilo z domu utéct, na cestě ji však chytili a zavřeli do vězení. A nakonec ji v tom vězení zabili,“ povzdychla si maminka smutně.

„Ale jak s tím souvisí ta větvička?“ nedal se Šimon 

„Říká se, že cestou do vězení si Barbora utrhla třešňovou větvičku a ta i v temné cele rozkvetla. Pro Barboru to bylo znamení, že ji Bůh má rád a je s ní i v tom temném vězení. Lidé, kteří ten příběh znali, pak začali na Barbořin svátek trhat třešňové větvičky, aby i jim doma, až rozkvetou, připomínaly, že nás Bůh nikdy a v žádné situaci nepřestane mít rád a nepřestane na nás myslet. A i kdyby byl svět kolem temný a smutný, stejně jako ve vězení, můžeme se pořád těšit z Boží blízkosti.“

Když došli děti domů, daly si třešňovou větvičku, kterou maminka utrhla, do vázy, a těšily se, že za pár dní ožije a začne kvést. Večer se pak s maminkou i s tatínkem pomodlili: „Pane Bože, děkujeme Ti, že žila svatá Barbora a že si díky jejímu životu můžeme připomínat, že i navzdory nevlídnému světu kolem nás můžeme mít radost z Tvé blízkosti a Tvého přátelství. Prosíme Tě, abychom nikdy neztratili naději, že i když je nám smutno a úzko, Ty na nás myslíš a pomáháš nám. Amen.“

 

 

Mikuláš a pomoc hladovějícím 

Šimon dnes přiběhl ze školy s balíčkem plným sladkostí. „Byl u nás Mikuláš!“ hlásil nadšeně už ve dveřích. Anežka dneska s maminkou také potkala Mikuláše – byl s andělem a čertem v obchodě a rozdával dětem drobné dárečky.

„No, mně čert udělal i šmouhu na čele,“ chlubil se Šimon a ukazoval mamince špinavé čelo. „Přišli k nám dva čerti a běhali po celé třídě a všechny strašili, že je vezmou do pekla.“

„No to je tedy pěkné,“ kroutila hlavou maminka.

„Ale letos Mikuláš neměl berlu,“ žaloval dál Šimon.

„Co je to berla?“ ptala se hned Anežka.

„Všimla sis, jak je Mikuláš oblečený?“ upozornila ji maminka. „Je oblečený jako biskup – má biskupskou čepici, berlu a červenou kleriku. To je ten dlouhý plášť. Je tak oblečený na památku svatého Mikuláše, který kdysi skutečně žil a byl biskupem v tureckém města Myra. Byl velmi štědrý, navštěvoval chudé lidi a pomáhal jim v jejich nouzi. Podle jedné legendy pomohl třem nešťastným sestrám, jejichž otec skončil ve velkých dluzích. Mikuláš jim daroval peníze, aby si dluh nemusely jít odpracovat a dokonce jim peníze vystačily i na věno, takže se mohly vdát a mít pěkný život. Z této legendy pak po Mikulášově smrti vznikl zvyk, že se v den jeho svátku rozdávají dárky dětem.“

„No a taky z mikulášské tradice vznikl Santa Claus,“ přidal se do debaty tatínek. „Santa vlastně vypadá skoro stejně jako Mikuláš. Holandský Mikuláš jezdil na bílém koni nad střechami domů a děti pro jeho koně věšely do blízkosti komínů své boty naplněné mrkví a senem.“

„Ale hlavně byl Mikuláš biskup a světec, který miloval Boha a sloužil chudým lidem,“ připomněla maminka. 

„Podle jedné legendy,“ začal vyprávět tatínek, který měl v rukávu vždycky nějaké zajímavé příběhy, „v Myře jednoho dne vypukl veliký hlad a bylo málo jídla, chodili lidé za Mikulášem a prosili ho o pomoc. Mikuláš jim rozdával všechno, co měl, ale ani to nestačilo, aby bylo dost jídla pro všechny. Jednoho dne ve městě zakotvila velká loď s nákladem obilí. Mikuláš přispěchal za kapitánem, aby od něj nějaké obilí koupil, ale kapitán ho odmítl, protože měl přikázáno, aby všechno obilí dovezl svému pánovi. Mikuláš mu ale vysvětloval, jak velký hlad ve městě je, a nakonec ho přesvědčil, aby mu prodal dva pytle s obilím. Mikuláš obilí hned začal rozdělovat a stal se velký zázrak – obilí v pytlech neubývalo a nakonec stačilo pro všechny. Tak byl díky Mikulášovi zahnán velký hlad mnoha lidí. Další zázrak se však stal, když kapitán připlul se svou lodí domů. Zjistil totiž, že mu z pytlů s obilím žádný nechyběl.“

„No a tak se biskup Mikuláš stal symbolem štědrosti a pomoci chudým lidem,“ dodala maminka. „Měli bychom si z něj vzít příklad a netěšit se jen na to, že něco dostaneme, ale sami přemýšlet nad tím, jak můžeme druhým lidem pomoct. I dnes je kolem nás spousta lidí, kterým chybí základní potřeby pro život – jsou bez domova, bez jídla, bez peněz. Zvlášť teď, když přichází zima, potřebují tito lidé naši pomoc a naši modlitbu.“

Na Šimona tato věta velmi zapůsobila, protože včera sledoval s tatínkem v televizi zprávy, kde zrovna říkali o nějakém muži bez domova, který umrzl pod mostem. Podle zpráv prý není v útulcích pro bezdomovce dostatek místa. „Můžeme se dneska večer pomodlit za bezdomovce?“ zeptal se Šimon maminky.

„To je dobrý nápad,“ přikývla maminka. Večer pak začala modlitbu: „Pane Bože, prosíme Tě za všechny, kteří jsou v této chvíli bez jídla a nemají, kam jít. Pošli jim pomoc a veď je, aby dokázali najít způsob, jak se ze své špatné situace dostat ven. A pomoz také nám, ať máme vnímavé oči a vnímavá srdce, abychom viděli potřeby lidí kolem nás a dokázali jim pomoci. Amen.“