Někdy si říkám, že je zvláštní, jak moc pro nás některá místa znamenají. Já jsem člověk, který se hodně vztahuje k místům, na kterých něco zažil. A často si to uvědomí, až když je začne ztrácet. 

Teprve loni mi začal docházet význam míst, kde je člověk zvyklý modlit se. Hodně vnímám, že od doby, co jsem se vdala, modlím se stále méně často a méně dlouho. Svědomí se snaží dávat to za vinu domácím povinnostem, práci, škole, dětem… ale mozek i srdce ví, že tohle přece nemůže být výmluva. Chci se modlit. Chci. Tak proč to nejde? Zkouším to v ložnici na posteli, zkouším to v obýváku v křesle, v jídelně u stolu, v pracovně na gauči. Ale nikde to není ono. Nikde to nejde s tou lehkou samozřejmostí, s jakou mi to šlo dřív.

Zvláštní souvislost mi došla, když jsme jednou svěřili obě děti na víkend babičce a pro jednou jsme se s manželem vydali na víkend s naším společenstvím sami, na chatu, která pro mě asi už navždycky bude místem s velkým M. Je to místo, kde jsem dosud promodlila víc hodin než kdekoli jinde. Místo, kde jsem se skutečně zamilovala do Boha. Místo, kde jsem navázala ty nejhlubší vztahy, co jsem kdy měla a mnohé z nich dosud mám. Tady jsem poznala svého současného manžela tak, jak jen je možné druhého člověka poznat. Provykládali jsme tady společně spousty nocí a promlčeli spousty dalších. Tady jsme se spolu v kapli modlili, tady jsme spolu začali jednoho nedělního rána ve 2.30 chodit, tady jsme se poprvé políbili. Tady jsme oslavili několikery narozeniny a zažili ty nejhlubší zážitky na osobnostních kurzech i duchovních obnovách. Sem jsme utíkali několik víkendů i týdnů v roce a napůl z legrace, napůl vážně jsme pokaždé tvrdili, že jedeme domů. A hlavně – tady mi vždycky připadalo naprosto automatické jít ve volné chvíli do kaple a modlit se. A nejen tam. Každý kout vevnitř i venku tu mám spojený s Bohem. Na každém místě tady mám vzpomínku na to, co jsem s Bohem zažila. Co jsem si uvědomila o sobě, o druhých, o podstatě lidství a smyslu života. Tady jsem učinila ta nejzávažnější rozhodnutí svého života a ani jednoho z nich nelituji.

A tohle všechno mi došlo, až když jsem sem zase přijela, bez povinností a bez úkolů, a mé kroky hned jaksi automaticky skončily v kapli, před dřevěným křížem, na nějž jsem se tu nazírala stovky hodin a vybrečela před ním stovky slz. A taky mi došlo, že jediná možnost, jak si tohle místo udělat z našeho vlastního domu, je promodlit ty stovky hodin a probrečet před křížem stovky slz právě tam. Z každého místa jde udělat svůj duchovní domov. Začala jsem se modlit všude po domě, jednou v jídelně, podruhé v ložnici, potřetí v obýváku. Asi jsem objevila naprosto samozřejmou a očividnou věc – že nic nejde samo a někdy se člověk musí překonat, aby něčeho dosáhl a pohnul se v životě dál.

Jsem nesmírně vděčná za tu chatu a za všechny, díky nimž ještě stojí a díky nimž tam stále jezdí zástupy dětí a mladých lidí a mnozí z nich tady objevují sami sebe a vztah k Bohu. Jsem vděčná za to, že mě i ti o deset či patnáct let mladší pořád berou mezi sebe a já si s nimi aspoň na ten víkend zase připadám, jako by mi bylo osmnáct a jako by šlo změnit svět. Kéž Bůh žehná všem, kdo ještě i v dnešním světě tahají děti a mladé lidi z jejich pohodlných domovů a berou je do hor, do cizích krajů, na odlehlá místa a nutí je sáhnout si na dno, posunovat hranice svých možností, rozšiřovat své komfortní zóny a hledat něco víc, než co běžně nabízí svět.